MICHAL BYSTROV, Deník, 20. 5. 2020
Písničkář Jan Burian už zkoušel všechno možné. Zhudebňovat poezii, věnovat album ženám a potom zase mužům, natáčet se svými syny, s orchestrem i sám. Na novém cédéčku První láska nabízí zdánlivě jen další dobré písničky. Fanoušci ale při prvním poslechu jistě ihned zbystří. Co tu znalce okamžitě trkne, to je fakt, že Burian vydal téměř ukázkovou poprockovou desku.
PŘIOSTŘENÉ HITY
Často o sobě říká, že má rád extrémy, nicméně tentokrát si dopřál klasický, jednoduchý model. A soudě podle jeho uvolněného zpívání si to sakramentsky užil. S novou kapelou za zády, plnou neokoukaných mladých hudebníků. Pod názvem Jan Burian Band se ukrývají kytarista Jakub Červinka, klávesista Zdeněk Dočekal, baskytarista Pavel Husa a bubenice Klára Böhmová. Červenku, vzešlého z prostředí pražské „Ježkárny“, můžeme znát třeba z koncertů Oskara Petra. Právě on dodává nahrávce v dobrém smyslu popový a někdy až bluesrockový ráz.
Jan Burian tyhle věci umí, ne že ne. Ačkoliv se prezentuje jako nadžánrový tvůrce se sklony k undergroundu, hitovost některých jeho melodií se potvrdila i na tak nekomerčních albech, jako byla například Poesie z roku 1994 (jím zhudebněný Viktor Dyk). V rozhlase, k jehož hudební dramaturgii má Burian léta oprávněné výhrady, by se mohly z fleku hrát i jeho staré známé písně Hlídači slov, Telefonní blues, Podivný Hamlet a tak dál.
BAKELIT V HLAVĚ
Na První lásce zkombinoval zpěvák, pianista a skladatel v jedné osobě údernost nápěvů s úsečnými, snadno srozumitelnými verši. „Kdekdo má v hlavě bakelit, a tak nám zase vládne lid,“ vzdychne si v písničce Probuzení. Jindy podotkne: „Tam, kde bývaly hodiny, je pomník TGM. A já se ptám, když jdu kolem, kolik je hodin.“
Hezké jsou také jeho výlety do absurdna. („Cizí pes jde za mnou tiše po peroně a potom se zčistajasna změní v koně.“) To vše obaleno rytmem a soundem připomínajícím pozdní éru Erika Claptona či Vana Morrisona. Což nejsou špatné vzory.
