PŮLROČNÍ BILANCE

Je po slunovratu, snad i po koronaviru, a je tu léto. Půl roku pryč – a co jsem vlastně udělal? napadlo mě včera, když jsem jel něco vyřizovat autem po Praze. Že by nastal čas na půlroční bilanci?

Odbočil jsem z plánované cesty a bez problémů zaparkoval na Pohořelci. Turistické šílenství po krizi vyvolané „čínskou chřipkou“ nejspíš ještě nestačilo propuknout, skoro nikdo tu nebyl. Hradčany jsou pro bilancování dobré místo, prožil jsem tu více než dvě třetiny života. Teď už tady přes deset let nebydlím, ale vzpomínek se člověk jen tak nezbaví. Co jsem to tedy letos udělal, opakoval jsem si a míjel cestou k Hradu dům, v němž kdysi sídlila knihovna; teď je tady prodejna Žabka.

Začátek roku byl nadějný, ale pak jsem přišel asi o třicet koncertů a o všechny plánované zahraniční zájezdy. A tak jsem se podobně jako mnozí jiní vnořil do virtuální reality. Nejdřív se podařilo zachránit festival Osamělých písničkářů: třicet kolegů poslalo své písničky na videu a byl z toho program na YouTube na dva večery. Dohromady si to pustilo víc lidí, než kolik jich od roku 2003 navštívilo všechny naše festivaly dohromady. Úspěch. Pak jsem padesát dnů za sebou uveřejňoval zhruba osmiminutové vstupy s písničkami pod názvem Vysílá Přední Kopanina, natočil tři celovečerní koncerty písní s klavírem a doma načetl tři své audioknihy. Opravdu ses neflákal, mohl jsem si říct, když jsem míjel veřejné záchodky na Pohořelci – jediné místo, které se od dob totality ani trochu nezměnilo.

Na Loretánském náměstí jsem minul sochu zmenšeného prezidenta Beneše i pomníček soudruha Běljakova, který padl při osvobozování Prahy a u něhož jsem jako dítě stával v májových dnech čestnou stráž. Pomalu jsem se došoural k domu, v němž jsem prožil dětství. Zmizela z něj pamětní deska připomínající, že tam bydlela Alice Masaryková (ještě jsou tam po ní na fasádě stopy, ale prý se jen restauruje), zato tu přibyla tabule s nápisem Love is in the hair – visit us!, protože v tom památném bytě je teď kadeřnictví.

V průjezdu a na dvorku mého dětství v domě, kterému se kdysi říkalo Renthaus, funguje kavárna U zavěšenýho kafe, jejíž provozovatele kdysi inspiroval můj fejeton Je tu nějaký zavěšený kafe o zvyku, o němž vyprávěl přítel Antonín, navrátilec z Neapole. Teď tu je z toho fejetonu na zdi nepřesně přepsaný citát, dokonce i ve třech světových jazycích. Jen ta myšlenka, že někdo někomu zaplatí kafe, kdyby na něj třeba neměl peníze, ale potřeboval si ho dát, se odtud nějak vypařila. Dům, který byl kdysi za epidemie komunismu vyvlastněn, spravedlivě vrátili majitelům a poté se tu udělalo hodně práce, jenže moc mu to nepomohlo…

Já jsem tu teď stál, uvažoval nad tím, kolik práce jsem udělal já a jestli mě to náhodou na druhé straně taky nějak nepoškodilo. Jestli jsem tou horečnou činností, zahleděností do sebe a uzavřeností něco neztratil. Neměl jsem raději méně pracovat a víc se zabývat lidmi kolem sebe? Nevytrhl jsem i já nějakou důležitou desku ze své paměti?

Je půl roku pryč, jsou tu prázdniny a já se cítím stísněně a nejistě. Možná jsme všichni prodělali nějakou čínskou chřipku a teď se z toho budeme muset léčit. Odložit roušky a víc si hledět jeden druhého? Snad se to povede…

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)